Píšu Jednorázovky

Uchiwa

28. února 2017 v 2:17 | Kata-chan
"Musíš si pořídit nové oblečení." Přišel k ní a jednou rukou jí objal kolem pasu zezadu.
"A to proč, Sasuke-kun?" přikryla jeho dlaň svou a přitiskla se k němu zády. Právě krájela zeleninu na dřevěném prkýnku. Málokdy se jim na cestách poštěstilo večeřet domácky uvařené jídlo, ale hostel, ve kterém trávili noc, měl k pokoji i drobnou kuchyňku.
"Jsou moc…" zaváhal "…červené."
"Prosím?" zamrkala nechápavě. Choval se divně. Málokdy byl tak viditelně nervózní.
"Slyšelas mě. Jsou moc červené." První argument ji očividně nepřesvědčil. Je na čase postoupit dál. "Jsi kvůli tomu moc vidět. Jsme tak lehčí terč." Nervózně se zasmála, položila nůž a otočila se k němu.
"Nosím červené oblečení celou svoji nindžovskou kariéru. Proč myslíš, že to stane problémem zrovna teď? Navíc, venku přes tričko nosím ten cestovní plášť." Zatraceně. Na to nepomyslel.

Selfish

24. února 2017 v 2:24 | Kata-chan
"Proč máte zájem o tuto práci?" nervozita jí dýchala do týlu, ale odmítala jí podlehnout. Na tento moment čekala tak dlouho!
"Už na univerzitě jsem byla fascinována vaší společností a vším, co reprezentuje. Bylo by mi pro to velkou ctí, kdybych mohla zastávat pozici vaší asistentky a učit se od nejlepšího." Po třech soutěžních kolech byla toto finální překážka. Pohovor se samotným generálním ředitelem společnosti. Sasukem Uchihou. Mladým géniem, který vystoupal po kariérním řebříčku rychlostí blesku.
"Zajímavé. Kvalifikace?" Nejen že byl geniální, ale i zatraceně atraktivní. Ruměnec se jí vkrádal do tváří a ona ho vehementně stláčela dolů.
"Magisterský titul z managementu a rok praxe v zahraničí." Přeměřoval si ji od hlavy až po pas, níž vidět nebylo. Seděli naproti sobě u jeho pracovního stolu.
"Jaký typ praxe?" Jeho černé, uhrančivé oči jako by v sobě měly rentgen. Svou masku zatím držela, ale jak dlouho ještě? Nervozitou by si v mžiku nejraději ohlodala všechny nehty.

Shipping it

21. února 2017 v 14:02 | Kata-chan
"Slyšela jsem, že Saradiny rodiče spolu ani nebydlí."
"To pro to, že její otec je pořád na cestách."
"Její mámy je mi líto. Má tak přitažlivého manžela, který ale nikdy není doma."
"Jejich manželství je jen formální. Teda, to mi aspoň říkala mamka - chodila s nimi prý ještě na akademii. Prý se vzali jen pro to, aby mohl Sasuke-san obnovit svůj klan."
"Opravdu…?"
Už to nemohla dál poslouchat.
"Hej, co si tam vy dvě špitáte?" dvě děvčata si ani nevšimla, že dědička klanu Uchiha se potichu připlížila za jejich záda. Polil je studený pot. Vůbec neměly ponětí, že jejich drbání někdo odposlouchává, a už vůbec ne figurantka jejich rozhovoru.
"Sa-Sarado?" zvedly hlavu a pohlédly do tváře černovlasé kunoichi. Zbledly hrůzou. Místo svých obvyklých uhlově černých očí na ně pohrdavě shlížela zpoza červeného Sharinganu.
"Zmizte. A už nikdy mou rodinu takto nepomlouvejte, rozumíme si?"
"A-ano, Sarada-chan!" utíkaly až se za nimi prášilo.

Skymap

20. února 2017 v 20:02 | Kata-chan
Někde zaslechl, že hvězdy zaznamenávají vaši minulost. Že mezi zářícími body rozeznáte obrazy uplynulých událostí. Usínání pod noční oblohou pro něj stalo běžným. Tábořil většinou na vyvýšených místech, ať už v korunách stromu nebo na strmém skalisku, čisto pro jistotu. I když se nyní svět tvářil nevinně jako nemluvně a sen o míru se stal skutečností, nikdy podle něj nebylo ostražitosti dostatek. Někde něco ještě určitě číhá, nevěřil, že by zlo ze světa vymizelo tak snadno. Kult bohyně ještě přetrvává, tím si byl jistý. Kde, ale, netušil. Jeho novým posláním bylo zjistit to. A zničit to. Aby splatil svůj dluh.

Přespával pod hvězdami, ale na svých osamělých cestách od nich vždy odvracel tvář. Prý se v nich odráží minulost. Pamatuje si to správně? Tak či onak, vzpomínky na minulost se snažil vybavovat si jen do té míry, aby neovlivňovaly jeho každodenní náladu. Tolik křivd, tolik napáchaného zla, a to všechno jeho rukou. Nechtěl se na tu vyčítavou tmavou pokrývku dívat, pokud by tam znovu uviděl svoje zločiny. Raději odvracel tvář k půdě, za horizont, kamkoliv jinam. Jen aby ho opět nedostihly výčitky svědomí.

From now on...

18. února 2017 v 2:14 | Kata-chan
Tma. Světlo. Temnota.
Zrádce. Hrdina. Zločinec.

V noci se probouzel v bolestné křeči. Spánková paralýza. Noční můry. Chtěl křičet, ale nemohl. Chtěl se posadit, ale nešlo to. Jen ležel, tupě zírajíc do stropu a v mysli si přehrával ty děsivé sny. Na cestách taková muka netrpěl. Jako by vyšší moc vycítila, že si dovolil vkročit do vesnice, kterou kdysi toužil zničit. Jako by se mu mstila a soužila ho krutými výjevy smrti jeho nejbližších, kteří z posledních sil křičeli jeho jméno. Byl trestán za své hříchy v říši spánku, která měla být pro každého člověka oázou odpočinku. Jenže pro něj se každovečerní uléhání do peřin stalo nesnesitelným. Růžovlásku, která se za chladné noci choulila k jeho tělu, ve svých můrách viděl zemřít nesčetněkrát. Nedalo se to vydržet.

Musí pryč.

She matters

14. února 2017 v 14:02 | Kata-chan
"Šťastného Valentýna, krásko!" kamarádky sedící v kavárně a srkající skořicové latté se otočily za domnělým zdrojem hlasu. Ve dveřích stál vysoký, černovlasý, bledý shinobi a v ruce držel pugét květin. Chvilku bylo ticho, ale návštěvníkův úsměv na tváři neopadal.
"Že ty jsi je vzal z našeho obchodu?" založila si ruce Ino na prsou "Včera jsem tu kytici vázala."
"Nevzal, koupil." Pokrčil rameny Sai "Já vím, že jsi ji tvořila ty, takže byla tak nádherná, že jsem ji musel koupit. Přeci nechceš, aby tvoje umělecké dílo zvadlo bez péče někde ve váze náhodné kolemjdoucí." Blondýnka se zamyslela.
"Máš pravdu." Pohodila vlasy a zářivě se na svého přítele usmála. "Děkuju."
"Není vůbec zač. Zamluvil jsem nám stůl v nedaleké restauraci, půjdeme?" nastavil dívce rámě. Růžovláska zatím dění před sebou jen potichu sledovala.
"Teď hned?" zamrkaly modré oči.

Pretty Christmas Sweaters

26. prosince 2016 v 19:39 | Kata-chan
"Mami, copak to děláš?" k ženě sedící na kraji dřevěné verandy přicupital bosky malý klouček. Mohly mu být sotva čtyři roky. V drobném náručí svíral plyšového dinosaura a mlčky pozoroval svou matku, která držela v rukou pletací jehlice.
"Pletu, Sasuke. Chceš si to vyzkoušet?" otočila k němu hlavu a několik pramenů černých vlasů jí sklouzlo do bledé tváře. Vztáhla k němu ruce s kusem upletené bílé vlny.
"Ne, děkuji. To je přeci ženská práce." Mikoto Uchiha se na svého syna zamračila, ale když zaregistrovala jeho zmatený obličej, zasmála se.
"Nemůžeš opakovat všechno co říká tvůj otec, Sasuke. Kdybys tohle řekl nějaké dívce, hrozně by se zlobila."
"Ale ty nejsi jen nějaká dívka, jsi moje máma."
"To je pravda. Ale stejně takové věci už neříkej. Každý dělá to, co mu jde a co ho baví, bez ohledu na to, zda je to děvče nebo chlapec." Sasuke uznale kývnul a po krátkém zaváhání se připlížil k mamince blíž. Sednul si vedle ní, hračku stále tisknul k hrudi a pokračoval dalšími dotazy.

Ugly Christmas Sweaters 2/2

25. prosince 2016 v 21:27 | Kata-chan
Usadili se na polštářích poházených na měkkém koberci. V rohu místnosti stál vánoční stromek, ozdobený bílo-černými inkoustovými figurkami. Vedle stromu se nacházel dřevěný stůl, téměř prohýbající se pod nejrůznějším cukrovím a chlebíčky. A na židli si hověl starý kazeťák, ze kterého se tlumenou hlasitostí linuly koledy.
"Páni Ino, dala sis s tím tolik práce. Vypadá to tu vážně úžasně!" Sakura své nejlepší přítelkyni pokorně vysekla poklonu, překvapeně zírajíc na barevnými řetězy ověšená okna. Ino nevyadala ale až tak polichoceně.
"To všechno Sai. Jakmile jsem mu řekla, že chystám Vánoční večírek, trval na tom, že mi pomůže s přípravami. Nakonec mi dovolil jen ozdobit tamten věnec." Ukázala prstem na chomáč jehličí zastrčený v rohu parapetu.
"Aha. Moc hezký." Přikývla růžovláska a dál se raději neptala. Milosrdná lež, mezi honosnou výzdobou vypadal smutný věneček jako přehlédnutý omyl.

Ugly Christmas Sweaters 1/2

24. prosince 2016 v 2:40 | Kata-chan
"Ne."
"Ale prosím!"
"Řekl jsem ne."
"Prosím!" nakabonila se a spodní ret vystrčila lítostivě před svrchní. Povzdechl si.
"Proč bych měl jít na nějakou party? Jsme dospělí, vždyť je to k smíchu."
"Dospělí neznamená nudní! Jsou Vánoce, Sasuke-kun, a ty se mají trávit s našimi nejbližšími." Založila si ruce na prsou, dlaň pravé ruky zasunula do levého rukávu a opačně., hledajíc teplo V jejím malém apartmánu se topilo ostošest, ale za skleněnými okenními tabulkami přituhovalo. O probíhající zimě v televizi hovořili jako o nejchladnější za poslední čtvrtstoletí.
"Mým nejbližším člověkem jsi ty. Strávíme Vánoce spolu, to ti nestačí?" odfrkl si a zadíval se na ni černým okem. To druhé, trvale uzamknuté do fialové spirály, schovával pod přerůstajícím pramenem ofiny havraních vlasů.

Omoide: Aito

13. prosince 2016 v 5:15 | Kata-chan
Čas se nedá vrátit zpátky. Nerozvážná rozhodnutí učiněné ve zlomku vteřiny člověk nezvrátí. Drobné hlouposti provedené v afektu většinou nadělají víc paseky než užitku. Na druhou stranu, ani dlouho rozmýšlené plány nemusí dopadnout o nic lépe. On sám byl toho zdárným příkladem. V životě udělal spoustu hloupostí, ale nikdy žádné nelitoval. Teda, během temných večerů o samotě při světle svíčky si to namlouval. Nepříjemná jehlička viny ho do srce šťouchala jen zřídkakdy.

Vše se ale změnilo po válce. Najednou si moc dobře uvědomoval, kolika chyb se během své cesty životem dopustil. Nedokázal by se teď určitě na sebe ani podívat do zrcadla. Ležel na zemi po boku svého nejlepšího přítele i nepřítele. Levou ruku stále cítil, i když mu oči prozradili, že od lokte dolů fyzicky už nic neexistuje. Nebolelo to. Hlavně díky zelenému světlu, které vycházelo z rukou jeho bývalé i současné týmové partnerky.
"Potichu, musím se soustředit."

StarDance 1.0

11. prosince 2016 v 1:35 | Kata-chan
"Aspoň to zkus." Naléhala blondýnka. "Za zkoušku nic nedáš." Ve vzduchu se vznášela opojná oblaka vůně čerstvě namleté kávy lehce smíchaná s aromatem vanilky z čerstvě napečených zákusků.
"Nic kromě důstojnosti. Ztrapním se v národní televizi." Přítmí kavárny po sedmé hodině večerní ro ně mělo vždycky až magický nádech.
"Co to povídáš? Tohle je neuvěřitelná příležitost!" Seděly u okna, ve výloze, na dvou semišových taburetech uprostřed oddělených dřevěným stolkem.
"No tak, Ino, pamatuješ si na naše - teda, spíš moje - tragické taneční? Lektorka mi říkala, že ještě nikdy neviděla jednoho člověka tolikrát upadnout při waltzu v jediné minutě!" v rušné kavárně jejich zvýšený hlas téměř zanikl.
"To nebyla tvoje chyba, to poleno, co se vydávalo za tvého tanečního partnera tě neumělo chytat." Šálky i podšálky měly lehce namodralou barvu a bílé puntíky.
"Z toho polena vyrostl profesionální tanečník a ty to víš, několik let jste spolu objížděli všemožné soutěže. Nestihla si mi kvůli tomu ani přijít na promoci." Zákusky si zrovna v ten den neobjednaly, mezi větami však jedním okem šilhaly k pultu, kde jich ve vitríně stálo v pozoru několik desítek. Od borůvkových přes karamelové až k rebarborovým buchtám, muffinům či sušenkám.

Omoide: Gankona

4. prosince 2016 v 14:20 | Kata-chan
"Jsem doma!" tuhle frázi si za ty dlouhé měsíce osvojil téměř dokonale. Poté, co doprovodil Sakuru s jejich čerstvě narozenou dcerou zpět do vesnice, podlehl naléhání své manželky a přátel a rozhodl se zůstat s nimi. Nejdřív to bylo na týden. Pak dva měsíce. No a nakonec dostal od Kakashiho trvalou práci u městské policie a zrovna dnes se psal dvoustý sedmdesátý čtvrtý den, co je v Konoze. Ne že by to počítal. Už skoro deset let v kuse takhle dlouho na žádném místě nepobýval, ale ráno odcházet od rodiny s balíčkem oběda v ruce do práce a večer se vracet k čerstvě navařené večeři a spokojené, každým dnem rostoucí dcerce v náručí milující manželky bylo něco, na co si dokázal zvyknout až příjemně rychle.

Dnes to ale bylo jiné. Dnes ho nepřiběhla manželka s dcerou přivítat ke dveřím, odpovědí na jeho pozdrav mu bylo jen zavolání z útrob bytu.
"Vítej, Sasuke-kun!" než stačil zareagovat, ozval se i hlasitý dětský řev. Zul si boty a po sluchu následoval zvuky do pokoje Sarady.

Omoide: Sarada

2. prosince 2016 v 22:17 | Kata-chan
"Byl to hloupý nápad." Dvě postavy zahalené v tmavých pláštích se toulaly večerní krajinou. Měsíc se v úplňku zdál na obloze větší než obvykle. Nižší ženská figura postupovala drobnými krůčky a zhluboka oddychovala. Vyšší mužská postava přizpůsobila krok své partnerce a trpělivě ji přidržovala volnou, a svou jedinou pravou rukou.
"Byl to tvůj nápad." I na úplném konci března se jim od úst vznášela horká pára. Jejich teplý dech kontrastoval s okolními mrazivými teplotami.
"Já vím. Omluvám se, Sasuke-kun." Na chvíli se zastavila u obrovského balvanu a těžce sála okolní mrazivý vzduch do plic. Potichu v mysli si počítala. Pět, šest, sedm…
"Hn." Povzdychl si znovu ale trpělivě snášel svírání, skoro až drcení své dlaně. Jeho žena uměla vyvinout nadlidskou sílu, takže se velice divil že mu v ruce ještě nepraskají lámající se kosti.
"Jsem otravná." Fňukala a volnou rukou žmolila mezi prsty kus svého pláště. Osm, devět, deset…

Everytime

4. ledna 2015 v 1:21 | Kata-chan
Notice me, take my hand.
Why are we, strangers when,
our love is strong?
Why carry on without me?

"Brzy se uvidíme." S těmito slovy oddálil své dva prsty od jejího čela a nechal svou nyní jedinou ruku svěsit volně podél těla. Ten lehký úsměv na jeho tváři byl neodolatelný. Měla chuť ho obejmout, ale stále bojovala se svým červenajícím se obličejem. Chtěla mu dokázat, že už dospěla - není malá holka, kterou vyvede z míry sebemenší gesto sympatií. Nebude plakat a prosit, aby zůstal. Za ta léta se už poučila, že když Sasuke něco chce udělat, nikdo mu to nevymluví. Nezbylo jí nic, než zatlačit slzy zpět a přimět svou tvář vykouzlit povzbudivý úsměv.
"Šťastnou cestu, Sasuke-kun." Dovolila své pravačce, aby ho uchopila za triceps. Lehce jej stiskla. Pořád si nemohla zvyknout na ten pohled, že místo lokte měl jen zafačovaný pahýl jako památku na poslední bitvu.

Spring Bride

29. prosince 2014 v 23:31 | Kata-chan
Svatbu si jako malé děvče ve své fantazii vykreslovala do nejmenších detailů. Na zelené louce pletla věnec jarního kvítí a snila o tom, jak si jednoho dne přesně takový posadí do vlasů na svůj svatební den.
"Chci se vdávat na jaře." Pověděla kamarádce Ino, která seděla vedle ní.
"Já v létě." Odpověděla blondýnka a dívky se na sebe usmály.
"Přála bych si mít svatbu v den, kdy se k zemi budou snášet jedny z posledních růžových okvětních lístků třešně." Položila věnec do klína a zasněně se zadívala do dálky "Přímo tady na té louce." Rozmáchla drobnými ručkami, až se stébla trávy závanem rozletěla. Omluvně je pohladila a zasmála se. "Chci mít na sobě dlouhé, bílé šaty - ne kimono, jaké měla matka - a závoj tákhle" roztáhla paže, co nejvíc to šlo "dlouhý! A ty budeš moje družička!"
"Páni, ty máš požadavků." Zakroutila Ino hlavou.
"To si piš! Mám to všechno naplánované! Chci, aby nás oddal sám Hokage a aby obě rodiny seděly pospolu, moje i ženichova. Abychom měli tu největší svatební hostinu a udělali si spoustu společných fotek…"
 
 

Reklama