Omoide: Aito

13. prosince 2016 v 5:15 | Kata-chan |  Píšu Jednorázovky
Čas se nedá vrátit zpátky. Nerozvážná rozhodnutí učiněné ve zlomku vteřiny člověk nezvrátí. Drobné hlouposti provedené v afektu většinou nadělají víc paseky než užitku. Na druhou stranu, ani dlouho rozmýšlené plány nemusí dopadnout o nic lépe. On sám byl toho zdárným příkladem. V životě udělal spoustu hloupostí, ale nikdy žádné nelitoval. Teda, během temných večerů o samotě při světle svíčky si to namlouval. Nepříjemná jehlička viny ho do srce šťouchala jen zřídkakdy.

Vše se ale změnilo po válce. Najednou si moc dobře uvědomoval, kolika chyb se během své cesty životem dopustil. Nedokázal by se teď určitě na sebe ani podívat do zrcadla. Ležel na zemi po boku svého nejlepšího přítele i nepřítele. Levou ruku stále cítil, i když mu oči prozradili, že od lokte dolů fyzicky už nic neexistuje. Nebolelo to. Hlavně díky zelenému světlu, které vycházelo z rukou jeho bývalé i současné týmové partnerky.
"Potichu, musím se soustředit."

"Omlouvám se…" srdce mu ztěžklo, když se vytrvale vyhýbala očnímu kontaktu.
"Omlouváš? Za co?"
"Za všechno, co jsem až doposud udělal." Ta jediná věta byla stokrát snadnější než výčet všech prohřešků, kterých se vůči ní a vůči jejímu domovu dopustil.
"To bys teda měl…s tebou jsou jenom starosti. "
Chtěl jí palcem setřít slzy z tváře a zbavit tak její líce prachu a špíny z boje. Ale neudělal to. Tělo měl jakoby paralyzované. Neodvážil se. Vynahradí jí to později.

Bylo mu řečeno, že během několika týdnů by mu mohla být k dispozici nová ruka. Znělo to tak šíleně. Na život pouze s pravačkou už si pomalu zvykal, denně trávil hodiny na cvičišti, aby svůj mozek přeučil bojovat nedominantní horní končetinou. Nová ruka? Přišel o tu svou původní v boji, vlastní vinou, hamižností a stupiditou. Není hoden, aby mu teď život kdokoli ulehčoval. Na svou první cestu vesnici opustil bez ní. Nebylo to lehké, ale za hříchy se musí platit. Náhradní levačku odmítl.

Levou ruku ale později postrádal a to při několika úkonech, které by ho nikdy nenapadly, že bude vykonávat. Když se vrátil do vesnice a Sakura se mu radostně rozběhla do náručí, neprotestoval. Objal ji. Jenže… jak? Bylo to spíš jemné přitisknutí. Pahýl na levé straně těla mu jen bezmocně visel a pravou rukou si ji k sobě tisknul, jak nejpevněji to šlo. Ona měla omotané ruce kolem jeho krku. Byl to příjemný pocit, ale stejně by nejraději ten prostor mezi nimi ještě zmenšil. To objetí bylo takové zvláštně otevřené, kdokoli mezi ně mohl vklouznout. V tu chvíli to byl studený vítr. Tak moc si přál, tolik toužil po tom jí dopřát gesta, jaké si zasloužila. Normální. Jenže… kdy on sám byl normální?

Došlo na nejhorší. Aspoň teda podle Sasukeho. Rozhodl se poradit se s Narutem. Teda, poradit, špatně zvolená slova. Vyslechnout jeho zkušenosti s náhradní rukou a dospět k rozhodnutí, jestli se nakonec taky uchýlí k náhradní končetině. Přesvědčila ho událost, kterou bude tajit až do konce svého života. Když byla jednou Sakura v práci, měl na starosti starat se o Saradu.

Byl to ještě malý uzlíček, ani ne dva týdny starý, a jediné, co děťátko považovalo za svou náplň života, byl spánek. Pro to prý hlídání nemělo být obtížné. Nějakou dobu ji sledoval, jak spokojeně dříme v kolébce, ale nakonec neodolal a dcerku z postýlky vytáhl a přivinul si ji k sobě jednou rukou. Hlavičku jí držel přesně tak, jak mu Sakura ukázala a jemně ji pohupoval. Oči se mu nad tím pohledem, nad jeho vlastním zdravým dítětem, skoro rozslzely, a to Saradu probudilo. Začala nespokojeně kňourat. Snažil se ji utěšit intenzivnějším kolíbáním, ale už nebylo cesty zpět. Princezna klanu Uchiha se rozeřvala co jí novorozenecké plíce dovolily a začala vztekle mávat rukama, nohama. Najednou se její tělíčko stalo hrozně nestabilním, uzlíček se začal vrtět příliš. Sasuke ji už už chtěl vrátit do kolébky, ale dcerka ztratila balanc. Sklouzla mu z ruky a za vyděšeného jeknutí se s každou milisekundou blížila k podlaze. Sasukemu se zděšením aktivoval Sharingan a obklopila ho fialová záře. Obrněná ruka vytvořená z čisté chakry Saradu těsně nad zemí zachytila do dlaně a opatrně položila zpět do kolébky.

Děvčátko se jen bublavě zaradovalo, zívlo si a pokračovalo ve vydatném šlofíku. Sasukemu se ale málem zastavilo srdce. Zaraženě couval od postele své dcery, až jeho záda narazily do stěny pokoje. Levou ruku, svou jedinou ruku, která málem zapříčinila zranění či přinejhorším smrt jeho prvorozené si pozvedl před obličej. Zíral na ni, jako na něco nechutného. On, zrůda pronásledována vinou minulosti, málem zlikvidoval své štěstí jediným, sobeckým pohybem. Dlaň sevřel v pěst tak zuřivě, až mu praskaly klouby. Do zdi ale neuhodil, jak mě původně v plánu, protože se bál, se by nyní již opět spící Saradu probudil. Vyčerpaně se svalil do křesla a děkoval aspoň za ty vytříbené reflexy, které získal lety bojů. Kdyby ho viděla Sakura, určitě by mu rozbila nos, přestože se reálně nic nestalo. Ale on by si ho v tu chvíli klidně rozbil sám. Jeho mladická nedbalost a horkokrevnost málem ublížila jeho dceři. To on může za to, že ji k sobě nepřivine oběma rukama. Je to jen jeho vina.

"Je to hrozně zvláštní pocit." Řekl Naruto, když spolu seděli nad miskami horkého ramenu.
"Pořád sis nezvykl?" ptal se. Ruku vytvářela nejlepší medička své doby, Tsunade, a prý se jednalo o nejlepší pár funkčních náhradních rukou co byl kdy vytvořen.
"O to nejde. Jenom, cítím, že to není moje. Hýbe se to, jak chci a chová se to, jak pořebuju, ale stejně mi chybí moje vlastní pravačka. I po těch letech." Zauvažoval Naruto.
"Omlouvám se." Povzdychl si Sasuke. Byl si vědom, že ty amputace byly hlavně jeho vina. Kdyby mu tehdá - asi tak po desáté - v hlavě nepřeskočilo…
"Ale nech toho, Sasuke." Zakřenil se blonďák. "Mělo se to stát, tak se to stalo. Netrap se tím pořád, chováš se jak mučedník. Užívej si svobody a života, který teď máš. Jak se má malá princezna klanu Uchiha?"
"Sarada?" zamrkal překvapeně. Netušil, že Sakura už stihla rozšířit přezdívku, kterou v soukromí nazývají svou dceru, během dvou týdnů co jsou zpět do celé vesnice. "Je úžasná. Hrozně hodná. Jenom spí, jí a občas si zanadává. Sakura ale říká, že za pár měsíců to už taková pohoda nebude, ta péče."
"Ne abys do té doby zdrhnul." Zaškaredil se Naruto na svého nejlepšího přítele.
"To se neboj." Uchechtl se a vložil si do úst sousto. "Zas tak rychle se na cesty nevydám. Chci chvilku zase pobýt ve vesnici."
"Správný postup." Poplácal ho blonďák svou dobrou rukou po rameni. "Abych ale uzavřel naši diskuzi o umělých končetinách, hodně mi to ulehčilo život. Takže pokud už tě nebaví volat na manželku, aby ti pomohla se navléct do kalhot, určitě doporučuju." Rázem mezi nimi zavládlo ticho a Sasuke tázavě, až posměšně, povytáhl obočí.
"…Tobě Hinata oblékala kalhoty?" Naruta polil studený pot. Ani si předtím neuvědomil, že to skutečně vypustil z úst. Málem se udusil na chuchvalci nudlí a začal plácat páté přes deváté.
"Ne-ne tak úplně, to bylo jenom jedno-."
"To si vážně musím někam zapsat, budoucího Hokage oblékala manželka jako malé děcko. Nestydíš se za sebe, Naruto?" pobavený škleb ne a ne opustit Sasukeho tvář.

Blonďák na něj začal podrážděně útočit hůlkami a dál se ohrazoval, že to celé je nedorozumění a nic takového nikdy nevypustil z úst. Černovlasý se jen vyhýbal jeho úderům, naoko se smál ale uvnitř přemýšlel o zcela jiných věcech. Naruto říká, že nová ruka mu ulehčila život. Zasloužil si vůbec on, za to všechno, co v životě udělal, jakékoli další úlevy? Už tak měl rodinu a přátele, což bylo po jeho temné cestě životem nezasloužené. Žádná operace nebude, rozhodl se.

Když se vrátil domů, přivítala ho Sakura s malou už ve dveřích. Objal svou manželku kolem pasu, místa mezi nimi okamžitě využila malá, která rošťácky zatahala Sasukeho za pramen vlasů, na který se jí podařilo dosáhnout. Zasmál se, pustil Sakuru a jemně cvrnkl Saradu do drobného čelíčka. Kdyby měl ruce dvě, býval by to udělal současně. Ale nad tím neměl čas dál v chodbě uvažovat, protože růžovláska mu vtiskla pusu na tvář a s děvčátkem zmizela v útrobách domu, čímž mu dávala signál, aby ji následoval. A on už se neotáčel a vyrazil rovnou za svou rodinou s vidinou výtečné, s láskou uvařené večeře.
Čas se nedá vrátit zpátky. Člověk musí v životě fungovat dál a ať už za sebou táhne jakoukoli vinu nebo lítost, je třeba jí čelit a nenechat se zdolat lítostí. Přál si, aby nikdy neopustil vesnici. Přál si, aby na vztazích se svými přáteli pracoval déle, i v mládí - přeci jen nebyli všichni tak bezcenní, jak si myslelo jeho dvanáctileté já. Přál si, aby své ženě nikdy neublížil, ať už emočně či fyzicky. Přál si, aby nikdy nepřišel o svou dominantní levou ruku, aby mohl svou dceru vyhazovat do vzduchu tak, jak si přála a jak to uměli ostatní otcové, a zase ji bezpečně chytit. Jenže nemohl.

Ale když už se minulost nedá zvrátit, člověk za ni musí aspoň platit. Byl rád, že lítosti nemusí čelit sám. Má rodinu, má přátele. Má domov, kam se může navrátit kdykoliv se mu zachce. Má víc, než si za svůj nuzný a zlý život zaslouží. Přesto mu osud daroval štěstí. A on to bude do konce života poctivě splácet. Levou ruku k tomu nepotřebuje.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Aneta Aneta | 13. prosince 2016 v 7:14 | Reagovat

Krásné!! :)

2 SasuSaku lover SasuSaku lover | 17. prosince 2016 v 22:44 | Reagovat

Luxusní!! Těším se na Tvé další výtvory!! :)

3 Ayu Ayu | 29. ledna 2017 v 17:07 | Reagovat

Hrozne sa tesim ze opat pises :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.