na Blog.cz

Zbožňuju všechny nemoci světa. Ne, vážně, zbožňuju je. Kdyby nebylo té mé hloupé chřipky, asi bych se nikdy se Sasukem tak nesblížila. Jak už jistě víte, poprvé mě políbil.

Tohle už jste tu dlouho neviděli že? :) Moje kydy...:D

Ale ten čas nadešel a já se vám musím, jako nyní spousta blogerek, omluvit za svou neaktivitu. Tuším, že co tu dva měsíce byla jedna povídka každé tři dny, očekávali jste je i dál, o to víc mě mrzí, že vás musím sklamat...

…I don´t care. I don´t care about my feelings, my sadness, my hurt…because you are happy.

Kráčela ulicemi Konohy, pramínky tmavě modrých vlasů jí padaly přes levandulové oči. Zakrývali je, jakoby chránili před okolním světem. Kráčela s hlavou sklopenou, dívala se do země. Ochranitelsky se držela za paži. Bránila sama sebe před venkovním krutým, světem. Kráčela tam, kde bylo jeho oblíbené místo. Vlastně druhé oblíbené, až po restauraci Ichikaru Ramen. Tam by asi nebylo moc příjemné prostředí na to, utápět se ve vlastním žalu…

…I don´t care about nothing. Wait, one thing is there. That´s you. For your smile, I would do anything.

28. 7.

…o dva dny později prosákla na povrch nechutná a velice nemilá pravda…

"Měla jsem to vědět!" křičela Sakura na svého, teď už ne-nastávajícího. Zásnubní prstýnek po něm před chvílí hodila.

"Já za to nemůžu, lásko, vážně ne!" bránil se a se smutkem v očích pozoroval běsnící růžovlásku.

"Ale můžeš! Nevěřím tomu, že jsi byl tak namol, že sis ani nevšiml, koho vlastně šukáš!" a rozbrečela se naplno. Abychom si to vyjasnili, zelenoočka se právě dozvěděla, že na černovláskově ´rozlučce se svobodou´ se nejspíš neloučil jen se životem nezadaného, ale i se svou věrností k Sakuře. Nechal se svést Karin. Nevezla ho automobilem, ale poskytla mu k jízdě své lůno.

Nacházíme se v obrovském, gotickém kostele. Na chvíli se chladný Boží svatostánek proměnil v místo plné štěstí, radosti, a očekávání, a to za pomocí pouze pár stovek bílých stuh, závojů a obrovských aranžmá květin. Bělostné a růžové růže ve vázách provoněly celý objekt. Mezi lavicemi leží červený koberec zasypaný růžovými okvětními plátky. Nikdo ale nemá čas kochat se tou nádherou, protože již brzy se rozezní svatební pochod a obrovskými, dřevěnými, pozlacenými dveřmi vejde nevěsta. Kněz trpělivě vyčkává před oltářem, zatímco ženich snad po druhé v životě pociťuje nervozitu. Všichni hosté se otáčejí ke vchodu, jakmile se ozývají varhany. Rodiče nevěsty si utírají slzy, mezitím co jejich dcera vstupuje do místnosti. Vypadá jako anděl a nad červeným kobercem se téměř vznáší. Všichni jsou jako v transu a fascinovaně hledí na nastávající manželku. To všechno se zdá jako pouhý sen.

Tato povídka využívá (možná i zneužívá :D) děj knihy Hunger Games od Suzanne Colinsové. Hrozně se mi líbí nápad s ´hrami o život´. Tak jsem si nemohla pomoct a (snad jako první n.n") se rozhodla do Arény nahnat Naruto postavy. Mylsím si, že mě to bude bavit. Snad vás taky. A jestli jste ještě o Hunger Games (Hry o život) neslyšeli, doporučuju se trošku přivzdělat :) (já už jen číhám, kdy se mi poštěstí ukořistit první díl v knihovně n.n). Jo, a tahle sériovka navazuje na první díl Hladových her, ostatní jakoby nebyli ;) (protože jsme je nečetla :D).

A tak dny utíkaly, nic moc zvláštního se nedělo. Až na to, že jsem na něj bez ostychu vždycky hleděla v hodině, ale cestou domů s ním, jsem dělala jakoby nic. Byl to opravdu fajn kluk, první dojem tentokrát neklamal, jak se mi jindy často stávalo. Známky jsem měla hodně dobré, i když jsem se skoro vůbec neučila, a neustále měla v hlavě jen jeho. Štěstěna mi tedy přála. Ovšem až do dneška.

Možná je tomu těžko uvěřit, ale blog blue-lover už slaví dráhý rok. To se rýmuje, viďte? Pamatuju si, že se mi první rok strašně vlekl a jen jsem čekala, kdy si budu moct napsat článek o blogových narozeninách. A tento druhý mi příšerně utekl až si říkám...páni! Událo se tolik věcí, desing byl vyměněn pouze dvakrát, ale jak vidíte, barvy, co mě provázejí od počátku, setrvávají. A nemám v plánu je měnit, líbí se mi to. Taková netradiční modro-šedá...ale pokračujme v rekapitulaci.

"Mami, proč se musím učit takovou kravinu?" nadávala moje čtrnáctiletá dcerka, když seděla za stolem se sešitem chemie.

"Protože je to v osnovách." Usmála jsem se a pohladila ji po sametových růžových vláskách. Ach jo, ta puberta.

"Ale mě to nebaví, a stejně to nebudu nikdy v životě potřebovat. Nějaký chemický srážky a reakce…" zatvářila se vzdorovitě a zvedla ke mně svoje černá kukadla. Má je po tatínkovi, úplně stejné, tak nádherné hluboké…

"To nemůžeš tvrdit Shino. Popiš mi, co je ta chemická reakce." Přikázala jsem jí.

"Je to srážka molekul, při které složky zareagují, a něco vznikne." Zamumlala znuděně.

"A víš, že na stejné bázi je i láska?"